pondělí 9. ledna 2017

E. Boček: Poslední aristokratka - Aristokratka ve varu - Aristokratka na koni

Na konci loňského roku (2016) jsem potřebovala nahnat čtecí zpoždění, tak mi Quanti doporučila "aristokratku". Tak jsem zkusila první a když už, tak jsem je rovnou "sjela" všechny tři.

Poslední aristokratka

"František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku „zdědí“ hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene.
Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurenceschopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii panoptikálně komických situací. V deníku Marie III., posledního potomka rodu, nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky. Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!"


Popravdě řečeno, nejvíc mě bavil první díl. Hlavně úvodní část týkající se chystaného odjezdu z Ameriky a převozu mrtvých příbuzných. Bavila jsem se královsky. I sžívání s českou náturou a se zděděným zámkem. Čtivé a zábavné, byť mi to celé přišlo trochu nereálné, protože u mladé Američanky náhle přesídlené do pidizemě uprostřed Evropy bych čekala asi trochu odlišnější názory a postoje. Ale ok, v rámci literární fikce jsem toto byla schopná přejít... Solidní tři hvězdičky. Skoro čtyři.

Aristokratka ve varu

"Aristokraté jsou v ohrožení, ale situace Marie Kostkové z Kostky je o to těžší, že denně potkává členy své bláznivé rodiny a k tomu několik střelených zaměstnanců "nejchudšího zámku v Čechách". Otec je skrblík, americká maminka se chce podobat princezně Dianě... a největší událostí na zámku Kostka za posledních tři sta let byla svatba Helenky Vondráčkové. Kastelán Josef nenávidí lidi, hospodyně paní Tichá kleje jako dlaždič a celý den nasává ořechovku přímo z lahve... a chvílemi příběh rozdrnčí i charakteristické ráčkování Karla Schwarzenberga. 
Pokračování Poslední aristokratka, nejúspěšnější humoristické knížky roku 2012 oceněné Cenou Miloslava Švandrlíka, nabízí další porci bláznivých situací a gagů, při nichž je hlasitý smích zaručen na 100%."

Ač v anotaci zmiňují, že hlasitý smích je zaručen, tak mně osobně přišel druhý díl jako nejslabší. Většina vtipných situací se už objevila v prvním díle a tady jsou už jen více či méně rozváděny. Žádná převratná novinka ani dějový zvrat, navíc je kniha až nestoudně krátká a nabízí se tudíž myšlenka, že by daleko lépe fungovala ve spojení s prvním dílem do jedné knihy. Slabší tři hvězdičky.

Aristokratka na koni

"Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích. Místo davů návštěvníků se na zámku kupí neproplacené faktury za vodu a hrozí, že záhy bude největší atrakcí každodenní koupel obyvatel zámku v kašně s dešťovkou. Chce to nějaký nápad… Skvělým řešením se zdá být projekt, v němž se mladá aristokratka Marie III. před zraky návštěvníků chystá, po vzoru svých předchůdkyň, předčasně zemřít. Smrt přitáhne senzacechtivé turisty, bulvární tisk jim udělá reklamu… a budou mít vyhráno. Jenomže všechno je opět jinak — projekt s aristokratkou v rakvi je mrtvý. A zabil ho kníže Schwarzenberg. Nikdy ale není tak zle, aby nemohlo být hůř. O tom nás s nevyčerpatelnou dávkou humoru přesvědčuje pokračování úspěšných knih Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu. "

Třetí díl mi přišel zase o něco lepší, výrazně mu prospěla nová postava v podobě tetičky Nory (dle mého názoru mohla dostat klidně více prostoru, byla skvělá!), velmi příjemně mě pobavil i (jakýs takýs) závěr, a to i přesto, že si zde autor zjevně nechal dvířka otevřená pro další pokračování. Zase to jsou spíš lepší tři hvězdičky, ale celkově u mě tato série na víc asi nedosáhne. Nic ve zlém. :)

Forma: ebook CZ - ebook CZ - ebook CZ
Vydáno: 2012 Druhé město - 2013 Druhé město - 2016 Druhé město
Stran: 244 - 118 - 171
Přečteno za: 1 den - 2 dny - 2 dny



úterý 3. ledna 2017

Prosinec 2016

Prosinec bez sněhu a besídky a vánoce a i trocha zimních radostí. Takový byl náš prosinec...

Fotky TU (na klik)



středa 7. prosince 2016

Listopad 2016

Říjen byl ještě plný barev, zato listopad už je převážně šedivý a mlžný. Výlety žádné, občas procházka, ale obecně se toho mnoho nedělo. Ale aspoň se nám zatím vyhýbaly nemoci...

Fotky TU (na klik)



úterý 15. listopadu 2016

Říjen 2016

Říjen plný sluníčka, dýní a listí. Spousta oranžové. A tak to má být.
A Mišák osmiletý, ech!

Fotky TU (na klik)



čtvrtek 6. října 2016

Září 2016

Září bylo extrémně teplé, takové skoroléto, tak jsou fotky ještě plné triček a výletů. A spousta krásných obloh. A je to dobře...

Fotky TU (na klik)



středa 14. září 2016

Srpen 2016

Nojo, málem polovina září a srpnové fotky nikde, to je ostuda... Naštěstí už jsem to napravila, fotky z druhé poloviny prázdnin jsou tu - Míšův příměstský tábor, Matýskovy narozeniny a spousta dalších...

Fotky TU (na klik)



sobota 3. září 2016

Stezka v oblacích - náš poprázdninový výlet

Prázdniny utekly jako voda, ale počasí se ještě dost drží, tak jsme si dnes udělali poprázdninový výlet - zajeli jsme do Dolní Moravy a vyšli si na Stezku v oblacích. Krásný zážitek, rozhledna je pozoruhodná, lanovka pořád baví a Mamutíkovo hřiště taky nemělo chybu. Skvělý tip na rodinný výlet pro všechny!
Ale na víc povídání už dnes moc nemám sílu, tak to nechám jen na fotkách (klik)... :)



P.S. A ještě Koalí verze zážitků: Dolní Morava

sobota 20. srpna 2016

Čtyřletý Matěj

Další rok za námi, další oslava, další vzpomínání na to, jak se narodil malý Matýsek... <3

čtvrtek 18. srpna 2016

Dolní Skrýchov 2016 - naše letní dovolená

Naše letní (nejenom ty, vlastně) bývají krátké, leč intenzivní a na zážitky bohaté. Nejinak tomu bylo i tentokrát...
Začali jsme ne úplně tradičně - začali jsme totiž Prahou. Koalix tam měl jistou pohledávku, já se při té příležitosti stavila udělat si radost do Tigeru a dětem se splnilo jejich přání projet se zase jednou metrem. Ale nezdrželi jsme se tam ani celou hodinu. Další cesta vedla na Kožlí - zříceninu kousek od Benešova. Příjemná cesta, pěkný hrad, ale celý krutě zarostlý, že se na něm toho moc vyfotit nedalo. Takže tam budeme muset někdy vyrazit znovu a ideálně během období vegetačního klidu. Po této hradové zastávce už jsme svištěli dál na jih, rovnou do Dolního Skrýchova. Tam na nás čekal železniční domek, vechtrovna, který jsme si pro tentokrát vybrali jako ubytování. Ubytování od JHMD celkově příjemně překvapilo, velmi slušné vybavení vevnitř a pěkně upravené okolí zvenku, jen ten internet chyběl... Pár minut po našem příjezdu jel první vlak - nadšení dětí pochopitelně neznalo mezí (a Matějovi to vydrželo až do konce). Vybalili jsme se a zašli se podívat do Dolního Skrýchova, co se tam kde dá najít. Restaurace u nedalekého penzion měla zrovna ve středu zavřeno, tak jsme zakotvili na dětským hřišti, aby se děti mohly trochu vyřádit. Při té příležitosti nás s Koalixem dostihly obavy, jestli máme na celodenní žízeň dostatečný počet piv. Shodli jsme se, že sotva, tak se Koalix bez prodlení vydal na výpravu do Jindřichova Hradce. Tam a zpátky nějakých osm kilometrů, ale plzínka byla. <3 Pánové se zatím vyhopsali, tak jsme se vydali loudavou cestou zpátky do vechtrovny, okoukli jízdní řád městských autobusů a zamávali aspoň tuctu vlaků, co jely kolem. Pak už jen uložit děti plné zážitků a večer vypít, co Koalix donesl.
Druhý den byla na programu cesta parní mašinkou do Nové Bystřice a zpět. Opakování úspěšné akce z roku 2012, kdy byly Mišákovi necelé čtyři, tehdy to byl velký zážitek, tak jsme chtěli Matějovi dopřát podobný... Pro mě to nezačalo úplně slavně, jelikož mi ráno bylo dost mizerně - dodnes nevím, jestli za to mohla jen jiná voda nebo v tom byly i všechny plzničky předchozího večera, každopádně mě představa kodrcání ve vlaku nikterak nenaplňovala nadšením. Naštěstí se to během dopoledne dost srovnalo, tak jsme v devět vyrazili na autobus. Svezli jsme se ten kousek do Jindřichova Hradce (necelé dva kilometry) a došli na nádraží. Pořád jsme měli ještě poměrně dost času, parní vlak odjížděl až 10:44. Děti byly nadšené a značně nevybité, takže čekání se zdálo nekonečné. Ale dočkali se. Měli jsme stejná (stejně dobrá :)) místa jako posledně - na konci prvního vagónu - ale stejně jsme na nich příliš mnoho času nestrávili. Mišák, už jako velkej, moc chtěl jet venku na spojovacím můstku mezi vagóny. To by ani tolik nevadilo, měla jsem v něj důvěru, že bude opatrnej, ale Matěj chtěl samozřejmě dělat totéž. Což bylo o poznání problematičtější - ve své sebestřednosti nějak nebyl s to pochopit, že vlak není průlezka a že to pro malý děti úplně není. Tak Koalix nakonec většinu (dvouhodinové) cesty strávil jeho hlídáním. Do Nové Bystřice jsme přijeli už docela znavení - spíš duševně, samozřejmě. Parní vlaky mají své kouzlo, ale samozřejmě i své slabiny - byli jsme vyhučení z neustálého rachotu a očouzení od sazí lítajících z komína. Na náměstí jsme si dali (kapku předražený) oběd, malou zmrzlinu, udělali nákup na večer a už byl čas vrátit se zpátky na nádraží. Parní mašinka s námi odcouvala dvouhodinovou jízdu zpět do Jindřichova Hradce. Bylo to o poznání klidnější, lidí míň, takže bylo víc místa a děti už tak moc nezlobily. Tak jsem nakonec na parní lokomotivy úplně nezanevřela. Pořád je to krásný, jen mi to zase na pár let stačilo. :D Přijeli jsme těsně po páté hodině a měli jsme na výběr - buď hodinu čekat na autobus nebo ten kousek do Dolního Skrýchova dojít po svejch. B je správně. Matěj sice hodně protestoval a cestou několikrát stávkoval, ale nakonec došel. Dokonce pak i na blbnutí na hřišti se ještě energie našla, kdo by to byl řekl. Rozhodně byl tentokrát mnohem menší problém dostat oba do postele. :)
A nastal den třetí, který jsme úspěšně prohradovali. Lehce se pokazilo počasí, takže bylo ráno pod mrakem, ale mrholení jen slabé a jen cestou, to nás nemohlo odradit. Začali jsme Bílkovem. Nenápadná ves s kostelem v rekonstrukci a po hradu jen minimální stopy. Až jsme si dlouho nebyli jistí, kde vlastně hrad stával (pro méně znalé to vypadalo jen jako pořádně zarostlý konec kopce), dokud Koalix neobjevil i zdivo. Pár kilometrů od Bílkova jsme se lesem kousek prošli k druhému hradu, ke Krumvaldu. Tady byla jednak cedule a druhak příkopy, takže nebylo pochyb, že jsme správně. Koalixe jsme nechali dokumentovat a vyrazili zpátky dřív, aby si mohli pánové jít svým tempem (což znamená celou cestu se mlátit klackama a předstírat, že to jsou světelné meče. Vtipné. :)) Po Krumvaldu jsme opět popojeli pár kilometrů a dojeli do Budče. Zaparkovali na návsi a vydali se kolem rybníka ke kapli, za kterou byly k vidění zbytky třetího hradu. Cestou zpátky k autu už došlo i na nesení Matěje, protože jinak by nám trvaly přesuny příliš dlouho. Čas pokročil, začali jsme přemýšlet o tom, kde si dát (pozdní) oběd. Cestou nás nikde nic nenadchlo, tak jsme skončili ve Starém Městě pod Landštějnem, v restauraci Adria, kde jsme během naší dovolené před čtyřmi roky obědvávali denně. A dobře jsme udělali, jídlo i obsluha bez chyby. Jen to počasí se definitivně pokazilo. Ale aspoň na Landštejně, kam jsme po obědě zamířili, nebylo tolik lidí. :) Hrad už jsme měli prochozený několikrát, tak to byla prohlídka ve stylu "fotíme totéž po dvacáté první" a "co tu za těch pár let udělali nového". Ale hrad je to pořád nádherný, i v děšti! Na závěr děti vydyndaly památeční suvenýry a za sílícího lijáku jsme Landštějn opustili. Nechtělo se nám ještě úplně jet domů, bylo teprv půl páté, tak jsme se rozhodli zajít si ještě do Jindřichova Hradce na kafe. Po komplikovanějším parkování (naše obvyklé parkoviště zabraly hlasité a mohutně blikající kolotoče) jsme se vydali do centra. A objevili jindřichohradeckou uličku lákadel - Panská ulice, spojnice dvou náměstí v centru Jindřichova Hradce byla neodolatelná. Několik stánků z pizzou, zmrzlina, palačinky, kavárna s kafem sebou... Až na palačinky jsme si dali všechno, taková provizorní večeře na cestě.
A to už se nám vlastně nachýlil poslední den, čekalo nás balení, poslední noc a ráno jsme - po předání vechtrovny paní správcové - už zase svištěli domů. Samo sebou to nebylo jen tak, vzali jsme to zase přes hrad - tentokrát Šelmberk. Psali, že otevírají až v deset, tak jsme nespěchali a vyloženě vychytaně to vzali přes Costu v Táboře, ale stejně měli nakonec na hradě otevřeno už dřív. Z věže byl krásný rozhled, i palácové rozvaliny byly pěkně fotogenické, hrad jedna radost. Jen kdyby Mišák nezahučel mezi prkna a Matěj nehysterčil, že ho sežere slimák. :D Cestou ze Šelmberka jsme pak ještě míjeli Blaník (Mišák aktuálně hodně žere Cimrmany a měl z toho třetí vánoce, citoval nám Blaník ještě celou cestu domů :)) a směsicí objížděk a uzavírek nakonec dojeli až do Hradce, protože jsme cestou prostě rozumné místo na pauzu prostě neviděli. Kapku náročné, obzvlášť když jsme narazili na zácpu sotva kilometr před královehradeckou cedulí, ale přežili jsme.
A bylo po dovolené. Přišlo na řadu vybalování a praní a nákup a divoký děti... Nic, co bychom nečekali. Za sebe můžu říct - pěkné to bylo. :)

Fotky TU (na klik)