Za prahem

Matýsek leze. Před dvěma dny se poprvé po čtyřech pohyboval směrem vpřed. Od té doby techniku i výdrž neustále zdokonaluje. A dnes poprvé překročil práh. Když jsem si ho dovolila nechat vedle v pokoji u hraček, tak si za mnou do kuchyně prostě dolezl. Tak, a je po klidu. Ale jinak je to jeho lezení děsně roztomilý... :)
Jeden z prvních pokusů:

Haruki Murakami: Norské dřevo

Na Norské dřevo jsem se chystala už delší dobu (mimo jiné asi před dvěma lety, když byl podle knihy natočený film, který mi kdosi chválil), ale zpětně jsem nesmírně ráda, že se ke mě Murakami dostal až s Kafkou na pobřeží. Obávám se totiž, že kdybych si přečetla jako první právě tuhle, Norwegian Wood, tak je dost možný, že by to taky byl můj poslední Murakami.
Tím ovšem neříkám, že to je kniha špatná, to nikoliv. I tady jsou zajímavé postavy a exotičnost japonského prostředí se zde opět příjemně mísí s odkazy na euroamerickou kulturu (Beatles, literatura), jen dějově je příběh o poznání melancholičtější. Muž středního věku vzpomíná na svá léta dospívání, na smrt svého nejlepšího kamaráda, na první lásku, na život na vysokoškolské koleji... Postupně se dobíráme k tomu, že právě kamarádova sebevražda ovlivnila život mladíka jménem Tóru Watanabe víc, než si dovedl přiznat. Vyrovnání se se smrtí, bolestivé hledání správné cesty, neboť "Smrt není opak života, smrt je jeho součást." Silné, ale smutné.

P.S. Překvapilo mě, kolik sebevražd příběh obsahuje, ovšem statistika to jen potvrzuje - sebevražda každých 15 minut, to zní až děsivě.

Forma: e-book CZ
Vydáno: Kodansha 1987
Stran: 296
Přečteno za: 6 dní

Čas pokroků

Je to frkot - před týdnem se Matýsek uměl plazit pozadu a koulet se. Novinkou bylo, že začal říkat tá-ta. Teď se během pár dnů začal decentně pohybovat po čtyřech i dopředu (záleží na motivaci :)), naučil se zacouvat do sedu (a zase se z něj vrátit na všechny čtyři), začal se jako o život stavět na nohy, kdykoliv to jde, a co se týče slovníku, tak momentálně je to bá-bá-bá střídavě s dvojím mlasknutím (jako na koně). No, a aby toho nebylo málo, tak do toho všeho se Matýskovi evidentně proklubávají další zuby.
Inu, nenudíme se... :)

Lichnice

Strašně dlouho jsme nikde nebyli. Poslední pořádný hradovýlet byl tuším Frýdštejn loni v srpnu. Od té doby nic. S úplně malým Matýskem by to na podzim bylo spíš za trest, pak zima, nemoce, žádný jaro... Start opravdové hradové sezóny se nám letos posunul opravdu až na květen, nevídáno. Ale dočkali jsme se... :)
Volno na státní svátek uprostřed týdne si o výlet vyloženě říkalo, a to i přesto, že počasí nebylo úplně ideální (zataženo, větrno, ale nepršelo). Chtěli jsme tentokrát něco pořádnějšího (než posledně ten Dubenec), tak jsme vyrazili na Lichnici. Cesta (překvapivě) bezproblémová, obě děti (překvapivě) hodný. U hradu nikde nikdo, ale brána zavřená. To nás lehce rozladilo, protože to bylo už podruhý, co jsme na Lichnici vyrazili zbytečně. Ale protože bylo sice zavřeno, ale nikoliv zamčeno, rozhodli jsme se vstoupit.
Prázdný hrad, to je něco pro nás - k nafocení ideální. A jak jsme tak procházeli hradním areálem, tak se pak objevila paní, ze které se vyklubala paní průvodkyně, tak jsme ani o výklad ani o suvenýry nepřišli (Mišák si vybral meč jako přívěšek a měl z něj neskutečnou radost). Vězte tedy, že Lichnici oficiálně otevírají až v deset ;). Poslechli jsme si většinu výkladu, ale pak vyrazili ještě na okruh po koruně příkopu, nakonec barbakán a hajdy domů.
Cestou zpátky - neuvěřitelně - opět obě děti superhodný, takže celý výlet nelze hodnotit jinak než jako dokonalý. Jen houšť! :)

Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Jak jsem se jednou rozečetla, nemůžu přestat... :))
Začetla jsem se hned, úvodní kapitola je vyloženě "vcucávací", to mám ráda. A i dál to pěkně odsejpá a čte se opravdu rychle. Ale...
Nabyla jsem dojmu, že tahle knížka vznikla jako originální a dobrý nápad - pan autor někde našel pár starých bizardních fotografií a lup, námět na knihu byl tu. Bohužel mi přijde, že tomuto nápadu (a hlavně fotografiím) příběh dost podstatně podřídil. Postavy jsou sice různorodé a prazvláštní, ale jinak ploché a nevýrazné. A to i postava hlavní, Jacob Portman. Čím déle jsem sledovala jeho příběh, tím míň jsem ho chápala. A přišlo mi, že nějak nemám důvod mu fandit... Mimochodem, nesnáším, když je hlavní záporák jasný už tak v půlce knížky, fail.
Škoda, ze začátku vypadala tahle knížka hodně slibně.

Forma: e-book CZ
Vydáno: Quirk 2011
Stran: 352
Přečteno za: 4 dny

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Jedno období japonské literatury už jsem měla - to když jsem kdysi dávno vcelku vážně uvažovala o studiu japonštiny a musela načíst minimálně deset děl japonských autorů. Pamatuju si, že to bylo dost příšerný, úplně jiná mentalita, prazvláštní postavy, děj ne-děj - zkrátka, bavila jsem se u toho málokdy...
S Kafkou to ovšem bylo něco jiného. Japonský původ je sice patrný - pochopitelně - ale není přitom nikterak na škodu. Příběh je příjemně exotický, je jiný, ale nikoliv matoucí či nepochopitelný. Osamělý patnáctiletý Kafka utíká z domu před hrozivou (mimochodem oidipovskou) věštbou, doputuje až do honosné knihovny u městečka Takamacu na ostrově Šikoku. Poznává lidi, ale hlavně sám sebe. Jeho příběh se prolíná s příběhem druhé postavy - postaršího muže, který v mládí po zvláštní nehodě ztratil rozum a jehož život naplňuje povídání s kočkami. A ačkoliv je zjevné, že se jejich osudy protnou, přesto není až do posledních stránek vůbec zřejmé, jakým způsobem se to stane.
A právě tím pro mě byla tato kniha pozoruhodná. Vymyká se z běžných škatulek, obsahuje sny, mezisvěty, fantastično, stejně jako přízemní lidské záležitosti. Každá stránka je jiná. A přesto je to kniha kompaktní, neotřelá a nesmírně čtivá - rozhodně to nebyl poslední Murakami, kterého jsem četla.

Forma: e-book CZ
Vydáno: Vintage 2002
Stran: 467
Přečteno za: 10 dní

Povídálek číslo dvě

Matýskovi je osm měsíců sotva pár dní, ale už zase umí něco nového. Máme tu první slovo. Nebo spíš "slovo", ale radost mám každopádně. No, a jestli bude jenom trochu jako jeho starší brácha, tak se máme na co těšit - to tu pusu asi hned tak nezavře... :D

Osmiměsíční

Tak se nám konečně dlouhá zima překulila v jaro, konečně jsem Matýska mohla přestat balit do fusaků a tlustých bund...
Aktuální stav: osm kilo, sedmdesát centimetrů a dva zuby. Neuznává dětskou stravu, nejradši by jedl to, co my, ať už je to cokoliv. Vydrží chvíli sám sedět, taky už přesedlal na sporťák. Věčně se zvedá na kolenách a péruje o sto šest. Jsem zvědavá, kdy na to přijde a vyrazí kupředu - pak už ho počítám nic nezastaví... :)

Isaac Marion: Warm Bodies

Po vcelku vážných "bohyních" jsem měla chuť přečíst si něco lehčího, tak jsem se pustila do této zombie romance.

'R' is a zombie. He has no name, no memories and no pulse, but he has dreams. He is a little different from his fellow Dead.
Amongst the ruins of an abandoned city, R meets a girl. Her name is Julie and she is the opposite of everything he knows - warm and bright and very much alive, she is a blast of colour in a dreary grey landscape. For reasons he can't understand, R chooses to save Julie instead of eating her, and a tense yet strangely tender relationship begins.

Slibovala jsem si od toho originální a vtipný příběh s netradičním hrdinou (přece jen není tak časté mít hlavního hrdinu zombíka a ještě mu fandit), ovšem dostalo se mi kupodivu mnohem víc. Celá kniha se nese ve vážnějším tónu než jsem čekala a příběhem se opakovaně prolíná zamyšlení nad podstatou lidské existence a úvahy o smyslu života. Takže byť příběh skončil očekávaným (a ano, hodně idealistickým) happyendem ústřední dvojice, zůstal ve mně z knížky velmi příznivý dojem.

My dad looks at me for a long time. /.../ "I got nineteen years with your mom. But do you think I would've turned down the idea if I'd known I'd only get one year? Or one month?" /.../ „There's no benchmark for how life's 'supposed' to happen, Perry. There is no ideal world for you to wait around for. The world is always just what it is now, and it's up to you how you respond to it."

Forma: e-book EN
Vydáno: Vintage 2010
Stran: 240
Přečteno za: 5 dní

Rychlý jablečný koláč

Už tu hodně dlouho nebyl žádný kuchařský experiment, viďte? :)
To jsem takhle jednou měla doma dvě oschlejší jablka a napadlo mě, že bych mohla zase jednou něco upéct. Poslední dobou když už peču, tak samé muffiny - je to nejjednodušší, suroviny většinou všechny doma a univerzální těsto můžu upravovat podle toho, co je zrovna po ruce. Ale zrovna jablka se mi do muffinů moc nehodí, tak jsem se rozhodla pro koláč do formy. Originální recept zde, tu uvádím své úpravy:

Přísady:
350g jablek (já měla dvě větší a bylo toho až dost - případně to chce v daném poměru přidat i ostatních surovin) nakrájených na menší kostky
2 vejce
100g cukru krystal (10 lžic)
150g polohrubé mouky (22 lžic)
8 lžic oleje (většinou radši nahrazuju máslem, ale tentokrát jsem tak neučinila)
5 lžic mléka
skořicový cukr (místo v původním receptu uvedené skořice)
1/2 prášku do pečiva
máslo + mouka na vysypání formy

Postup:
Poznámka hned na úvod - v původním receptu šlehají zvlášť žloutky a zvlášť bílkovou pěnu, ovšem já jakožto člověk od přírody líný jsem vajíčka zamíchala do těsta vcelku (jak jsem zvyklá z muffinových receptů) a nevadilo to. ;)
* Smícháme vajíčka, cukr, skořicový cukr a olej a chvíli důkladně promícháváme.
* Přidáme mouku smíchanou s práškem do pečiva, mléko a opět důkladně promícháme. Je-li těsto příliš husté, přidáme trochu mléka, je-li příliš řídké, přidáme trochu mouky.
* Nakonec přidáme jablka nakrájená na kostičky, rovnoměrně promícháme.
* Pečeme v kulaté formě na 160° asi 15-30 minut. Pozor - koláč je křehký, krájíme až po vychladnutí.

Koláč jsem pekla poprvé jako momentální inspiraci, pro příště bych se některých věcí vyvarovala. Kupříkladu není dobré mít jablek v těstě příliš mnoho a příliš velké kusy - koláč pak nemá jak držet dohromady a velmi neesteticky se rozpadá. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si ho ani nevyfotila - při vyklápění z formy se roztrhal na kusy. Pokud by vás i přesto zajímalo, jak výsledek vypadá, tak nejpodobnější obrázek je asi tento. Každopádně chuťově velmi mile překvapil a evidentně chutnal - jen se po něm zaprášilo. :)