pátek 7. listopadu 2008

Porodní povídání (pufin.bloguje.cz)

Už když jsem minulý pátek ráno nastupovala do fakulní nemocnice na vyvolání porodu jsem si umínila, že zážitky ze svého porodu sepíšu. Minimálně jako osobní dluh - sama jsem takových reportáží přečetla poslední dny před termínem nepočítaně. Tak tady to máte... :)

31.10.2008 8:45
Nádherný den. Ukázkově optimistický oproti všem propršeným ránům tohoto týdne. Den jako stvořený ke stvoření...:)
To se mi to zatím tlemí... Ležím si v bílém nemocničním a ve mně zraje hrdlo. V devět bude revize. Přírůstek očekáván odpoledne - no budeme jim zatím věřit...
Personál skvělý, přístup lidský. Doktorů i sester. Milión vstupních otázek. Některé docela záludné. Datum svatby. Místo narození manžela. Vrozené vady v rodině. Jste optimista nebo pesimista? Odpovídala jsem jak nejlíp umím...
-------------------------------------------------------------------
Tak tohle jsem si zapsala ráno. Optimisticky. Jak to bylo dál?

Revize v devět. Další dávka prostaglandinu ke zralému hrdlu a k vyvolání kontrakcí. Měla jsem obavu, že kontrakce nepoznám. Plané obavy. :) Mezi jedenáctou a jednou hodinou se ustálily na dvouminutovém intervalu. Už tehdy jsem si myslela, že trpím. Vzorově jsem je prodýchávala. Než mi řekli, že to je ještě houby...
Při další revizi v jednu jsem byla se 4 centimetry uznána přesunu na porodní sál, ovšem přes tzv. přípravu. O půl druhé klystýrek (žádný vodový, ale chemie - hodně to připomínalo vypěnění montážní pěnou :D), posezení na záchodě a sprcha. Ve tři mi píchli plodovku. Jak slibovali, kontrakce zesílily - furt dvouminutový interval, ale silnější. Zase mi připadalo, že trpím. "Dokud se ještě usmíváte, tak to pořád ještě nic není, mamko", ujistila mě má porodní asistentka. Fakt je, že jsem se usmívala - to už jsem tam taky měla Koalixe. Tehdy taky ona porodní asistentka prohlásila, že má službu do desíti do večera, tak do té doby že to snad zvládnem. Doufala jsem, že si dělá srandu, přišlo mi to jako děsivě dlouhá doba...
Kolem páté přišlo několikanásobný napíchávání kapačky s oxytocinem (praskaly mi žíly jedna za druhou) - na posílení kontrakcí a urychlení otevírání porodních cest. To už opravdu přestala být sranda. Další dvouhodinovka zesilujících se kontrakcí každé dvě minuty - to už jsem si užila i to "psí dýchání" (ne pro sebe, ale aby mimčo netrpělo nedostatkem kyslíku). Jinak už jsem nevnímala nic, už ani počítat vteřiny do konce kontrakce jsem nezvládala. Všechno vysilující. K tomu pořád napojená na monitor, protože tomu drobkovi v břiše se ty kontrakce
už vůbec nelíbily a hodně se mu při nich zpomaloval puls.
Vybavovaly se mi věty z porodních popisů, co jsem četla na netu v rámci psychologické přípravy - je to jako když vás zastřelí, ale vy pořád žijete. Opakovaně, každý dvě minuty. Kdybych měla sílu, tak nadávám jak dlaždič.
Někdy po sedmé, kdy už jsem si s každou další nastupující kontrakcí myslela, že ji nezvládnu, tak přišel objev toho, že porodní cesty jsou volné a při další že mám začít tlačit. Kromě letmé paniky, jestli to zvládnu, přišla i spásná vidina konce toho všeho. Pamatovala jsem si utkvělou myšlenku hlavně mít zavřený oči - nadechnout, zadržet dech a tlačit, co to šlo (a bylo to o hodně těžší než na přípravným kurzu :)). Kolem spousta najednou lidí, všichni povzbuzovali, ať tlačím a ještě a pořádně, někdo mi tlačil na břicho, Koalix držel hlavu, před očima se mi bimbal náústek s kyslíkem. Probleskla mi hlavou další věta z netu - až ucítíte pálení, tak se rodí hlavička. A další stupňující se příkazy k tlačení a na několik zátahů byl najednou náš wombatix venku. "Je to kluk", zaznělo. A bylo dokonáno, ačkoliv měl celý děj ještě dlouhou dohru. To hlavní bylo hotovo, Michal Kosař byl na světě.
Ohromná úleva, že je to všechno. Pocit jakéhosi naštvání, co všechno jsem vytrpěla a že to bylo příšerný, který ale postupně vyprchával. Přesně jsem dospěla k tomu prohlášení, co mě všude na netu děsně iritovalo - jo, porod bolí a bolí hodně, ale jakmile budete mít u sebe vaše dítě, tak na to zapomenete. Zní to možná kýčovitě, ale fakt je to tak. Ale asi se to musí prožít. Nesdělitelná pravda.
Bylo to za mnou, zvládla jsem porod svého potomka, bublala ve mě radost s hrdostí. Pomalu jsem se začala vzpamatovávat a vnímat co se děje kolem. Nastala "zabijačková" fáze - porod placenty a nějaké to šití.
Jak byla venku tma, tak se okno porodního sálu lesklo jako zrcadlo, takže jsem se zájmem pozorovala i tuhle krvavou podívanou. Nic mi nevadilo, přicházela eufórie. Došili mě, zabalili a ztlumili světla, čekaly mě dvě hodiny na sále, než mě budou moct definitivně propustit. Přišel Koalix s naším malým tvorečkem - na hlavě solidně fialovým, jak si užil moje slavné tlačení cestou. První kojení za asistence dětské sestry. První opatrné mazlení s naším malým tvorečkem, nejnádhernějším na světě. Neskutečný pocit.
Po dvou hodinách mě pak nechali opatrně vstát, čekala mě sprcha a večeře. Z té jsem měla nefalšovanou radost, po tom všem mě přepadl obří megahlad (taky bylo deset večer a od rána jsem (skoro) nic nejedla).
Pak už mi jen posbírali věci, naložili na vozík a čekal mě nadstandardní jednolůžkový pokoj, postel a zasloužený spánek (tak jsem se na něj těšila a nakonec jsem samou euforií ani pořádně usnout nemohla)...

A velký den byl u konce.




Dodatečně přidám ještě několikero poděkování těm, kteří si to maximálně zasloužili:

  • MUDr. Ondřej Dvořák, porodník - za to, že pomohl Miškovi na svět
  • porodní asistentka Iva Remarová - za totéž a navíc za skvělou asistenci a povzbuzování během celého porodu
  • další asistující - as. Bauerová a dět. s. Pumrová
  • ovšem největší dík patří mému drahému Koalixovi za pomoc a duševní podporu při tom všem!

A třeba zase někdy... :D

Žádné komentáře:

Okomentovat