neděle 18. prosince 2011

Hořká čokoláda

/a ne, tento příspěvek opravdu nebude o poživatině stejného jména ;)/
Po sto letech (dobře, tak sto ne, ale takových 15 už to možná bude, nějak to letí... :-o) jsem se pustila do rukavicového patlání kejdy na hlavu. Jinými slovy, do barvení vlasů. Před lety jsem během středoškolských let jsem na tehdejším mikádu experimentovala s mahagonovou. Výsledek mě nikdy moc nenadchl a přišlo mi to jako spousta zbytečné snahy s minimálním efektem a podobného snažení zanechala. Na dlouhá léta. Jenže hnědá už není, co bejvávala, a bílé vlasy v ní už dávno nejsou ignorovatelnou výjimkou. Tak jsem sáhla po "Hořké čokoládě". Barvení bylo příjemně jednoduché a vpravdě blbuvzdorné. Ale hlavně - ono to funguje! Ten pocit nešedivé hlavy je úžasný. Dodnes (a že už je to víc než týden :)). Byť si tento pocit užívám asi hlavně jen já sama, neb reakce okolí byly naprosto nulové. Což se dá vysvětlit několika způsoby... Pominu tu nelichotivou variantu, že jsou moje vlasy každýmu šumák, a budu se držet radši vysvětlení, že jsem měla šťastnou ruku při výberu odstínu, který je natolik shodný s původní barvou, že je změna těžko postřehnutelná. To zní mnohem líp, že? :P

Fotka z výletu na Výrov (to bílý ve vlasech je prosím sníh!):

P.S. Uroveň běžné šedivosti možno spatřit ZDE.

3 komentáře:

  1. Díky za tu fotku :-)) (ostatní pochválím snad až face to face)

    OdpovědětVymazat
  2. Puffine, já tě mám rád i kdybys byla šedivá jak koala ;)

    OdpovědětVymazat