Matýskův první měsíc

Letí to letí, už je to měsíc, co je Matýsek na světě. Přijde mi, že hrozně vyrostl - z malýho růžového králíčka už je pořádný paša s podbradkem a syslíma tvářičkama. Subjektivně mi přijde maximálně hodnej, v noci krásně spí, řádně jí, zvládá všechno, co je třeba - vstávání do školky, déšť i ranní mrazíky, cesty autem, autobusem i v nosítku... Prostě radost. :)
Včera, když byl dobře naladěn, tak jsem zkusila experiment s hrazdičkou - a ejhle, ono to zabralo. První nesmělé máchání rukou a sledování všech těch houpajících se a chřestících věcí, to bylo něco. Matýskovo první hraní. Stejně jako Mišák tehdy před léty...

Den prvního nesmělého úsměvu

Dnes, v Matýskův devětadvacátý den na světě, se na mě kluk poprvé usmál, když jsem k němu přišla. Pravda, do zaznamenatelného (vyfotitelného) úsměvu to má ještě daleko, ale je to taková první vlaštovka jakés takés komunikace. Už se těším, až se rozjede naplno a bude i z Matýska takovej smíšek, jako byl Mišák...
Jinak jsme dnešek prožili na trojmatkovým setkání, který teda Matýsek úspěšně prospal, ale já jsem si požvanila velmi příjemně... :D

"Jde to rychleji, než jsem čekal..."

Když se před lety narodil Mišák, tak jsem první dny a týdny trávila doma (on byl taky docela pošmourný podzim, tak mi to ani divný nepřišlo) a na jakoukoliv cestu jsem se chystala jak na dobrodružnou výpravu. S druhým dítětem to jde všechno tak nějak rychleji. Musí. Na kontrolu jel se mnou Matýsek autem když mu byl přesně týden. Pár dní poté měl premiéru i s cestováním autobusem. Od té doby už se vezl nesčetněkrát. V neděli byl poprvé v hospodě. Už má za sebou taky několik návštěv. A dnes jsem ho - kvůli vydatnému dešti - vzala poprvé do nosítka. Mimochodem, Mišák v něm byl poprvé když mu bylo pět měsíců...
No, jak říkám, jde to rychleji, než jsem čekal... :)

Jak jsem udělala dobrý skutek

Ráno jsem, poté, co jsem Mišáka vyprovodila do školky, vyrazila autem do FNHK na kontrolu. O půl osmé byl na okruhu docela šrumec, ale nemohla jsem si nevšimnout červenýho Seicenta jedoucího přede mnou - přece jen jich/nás po Hradci tolik nejezdí... A na semaforu ejhle, koukám koukám - vzadu v zámku kufru se jim bimbají klíče. Zkoušela jsem řidiče před sebou nějak kulturně upozornit, mávala jsem a gestikulovala, ale podle reakce mě prostě měli za blázna. Blikla zelená, tak jsem rezignovala - když už tam ty klíčky vydržely doteď... Ale když jsem za tímtéž autem stála už asi třetí červenou, tak jsem to nevydržela, vyskočila z auta jako laňka, vytáhla červenému autu klíče ze zadního zámku a zaklepala na okýnko řidiče. Chudák byl v šoku, chvíli mu trvalo, než pochopil, ale pochopil. A byl rád. A děkoval...
A mně zůstal dobrý pocit, že bych si za dnešek mohla vybarvit políčko modrýho života. ;)

Čtrnáct dní na světě

Málo nebo moc?
Každopádně zatím se má Matýsek čile k světu. Včera jsem s ním byla na první kontrole u doktorky, tak dokonce už o centimetr poporostl a přibral 300g, což se dá rozhodně považovat za úspěch (ano, předpokládala jsem, že tentorkát na žádný strašení umělou výživou nedojde, jako druhomatka už bych se ani nedala :)).
Jen kdyby mi to focení šlo líp, přijde mi, že nemám žádnou reprezentativní... A jedna dnešní: