pondělí 10. června 2013

Jojo Moyesová: Než jsem tě poznala (Me before you)

Recenzi na tuhle knížku jsem si v hlavě během dneška začala psát už asi dvacetkrát a vždycky ji po pár slovech zase zavrhnu. Jakkoliv začnu, zní to klišovitě, banálně, červenoknihovnovitě, ale nikdy ne tak, jak má. Takže to shrnu stručně - tuhle knížku si rozhodně přečtěte. Všichni! 
Rozhodně se nenechte odradit přebalem (působí velmi "young-adultově", osobně bych uvítala něco dospělejšího) ani anotací (ne že by přímo kecali, opravdu je to "romantický příběh o dvou lidech" a opravdu jde o "náladového a depresivní Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise", ale je tam mnohem mnohem víc!) a čtěte. Budete se smát i brečet. Budete drtit stránky, abyste konečně věděli, jak to dopadne, a zároveň budete toužit po tom, aby tahle knížka nikdy neskončila. A rozhodně nebudete litovat.
Čtenářský zážitek roku. Pro mě rozhodně.


Forma: CZ / e-book EN
Vydáno: Michael Joseph 2012
Stran: 482
Přečteno za: 3 dny




Poznámka na okraj pro ty, co už ji četli - byla jsem sama, komu tam úplně neseděly kapitoly psané jinými postavami???

5 komentářů:

  1. no... já byla celkem ráda, že tam byly. Ale vždycky to se mnou tak "škublo" :)

    OdpovědětVymazat
  2. a aniž bych chtěla spoilovat, u kapitoly psané Willovou matkou - vypadlo mi jméno - se mi chtělo brečet, když vzpomínala na Willa - miminko, v úžasu, že stvořila opravdového človíčka... strašně jsem tomu rozuměla a taky tomu, proč se matky bijou za život, dokud to jde...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že ta matka byla vcelku silná kapitola, ale stejně mi pro příběh nepřišla až tak zásadní, její mateřský postoj bych chápala i bez toho... Nejvíc mi vadila asi ta Trina, jsem v tom pak měla zmatek, co kdo vlastně říká, jak jsem byla zvyklá na Lou...
      Ale obecně - vadilo mi, jak se ty jiné pohledy strašně málo liší stylem/stylizací, že to vypadá pořád stejně a tím to vlastně mate.
      No ale stejně je ta knížka úžasná, tohle bylo jen tak na okraj, že jsem se u toho pokaždý zasekla...

      Vymazat
  3. Kapitoly vyprávěné z úhlů jiných postav jsou teď velký hit a taky mi to spíš vadí než láká (stejně jako když je kniha psaná v přítomném čase), ale u týhle knihy mi to nevadilo. Fakt se mi líbila. Romantika mě zas tak nebrala (jsem kluk), ale kniha mě donutila k zamyšlení o životě vozíčkářů. Můžeš mrknout na můj blog http://radekblazek.blog.idnes.cz/c/347220/Maji-vozickari-pravo-na-smrt.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, jsem ráda, že jsem se nemýlila v tom, že to není kniha jen pro ženy. A ano, zamyšlení o životu vozíčkářů nebo o eutanasii přinesla opravdu měrou vrchovatou. Ten příběh mi nejde z hlavy už několikátý den. A je to dobře...

      Vymazat