sobota 13. července 2013

Dovolená v Táboře I.

Původně jsem chtěla vymyslet nějakej neobyčejně vtipnej titul (kupříkladu variaci na Běží liška k Táboru), ale nakonec radši ne, zůstanem u trapné klasiky. :D Ono už je to totiž týden a den, co jsme se z dovolené vrátili, a začínám mít trochu strach, aby tento post vůbec spatřil světlo světa a nezmizel v propadlišti dějin.
Naše dovolená - jak už to tak bývá - byla krátká, leč intenzivní. Ukažte mi někoho, kdo jezdí na dovolenou jen na pár dní, navíc žádný moře, ani voda, ani hory, ale prostě další kousek naší republiky, který ještě neznáme. Letos padla volba na město Tábor (jižních Čech se držíme už čtvrtým rokem) - přece jen se mi nechtělo se s Matýskem trmácet někam extra daleko. Na čtyři dny. Ale můžu vám říct, že zážitků máme jako za měsíc... (sorry, spoiler alert :D).
Nezačalo to vůbec dobře, dva dny před plánovaným odjezdem dostal Koalix šílený horečky, takže místo aspoň částečné pomoci s balením jsem si dělala starosti ještě o něj. Nehledě na to, že díky náhlým změnám počasí, ve kterých se letošní počasí vyloženě vyžívá, se navíc nějak stihly nachladit i obě děti. Ještě v noci před odjezdem jsem vážně uvažovala o tom, jestli to celý neodpískat. Ale Koalix se během neděle v rámci možností srovnal, tak jsme v pondělí vyrazili (ano, Mišák s kašlem, Matýsek s rýmou - prostě jsem to riskla, že ty tři noci holt nějak přežijeme). Cesta byla překvapivě idylická, obě děti hodný - Matýsek usnul a vydržel spát skoro celou cestu, Mišák se k němu po čase přidal. V Táboře nás trochu překvapila rozkopaná dopravní tepna přes centrum, ale trefili jsme i tak. Bydleli jsme v penzionu v bývalém podhradí, historické centrum města bylo pěšky opravdu kousek. Zvenčí to byl krásný prvorepublikový dům, i vevnitř to nevypadalo špatně (až na ten nadbytek schodů, viz video), problém ale byl v tom, že byl hrozně studený. V parným létě by to sice mohla být docela výhoda, ale se dvěma nemocnejma dětma mě ta ledová podlaha v kuchyni moc netěšila... Letmo jsme vybalili a vyrazili - kolem Kotnova a skrz Bechyňskou bránu - do města. Hlavně na jídlo. Nalákala nás hned první cedule restaurace na náměstí zvící "svíčková". Velmi nerozumně jsme s Koalixem nakonec volbu změnili na velký hamburger a svíčkovou objednali jen Mišákovi. A pak jsme záviděli. Hamburger byl neskutečně přepepřený a vůbec překořeněný, takže z toho byly hranolky a zeleninová obloha. Nejlíp na tom byl Mates, ten jako obvykle od všeho kousek. :D
Kotnov a Bechyňská brána Naše kantýna :) Vzhůru do podzemí Žižkovo náměstí
Mišák nesmírně toužil po tom, aby se podíval do táborského podzemí, tak po jídle a letmém obejítí okolních uliček zamířili s Koalixem pod zem. Já jsem mezitím lokalizovala doporučovanou kavárnu, okoukla ji a ještě vymetla obě infocentra (pohledy a turistický nálepky, závislost :)). Mišák se vrátil spokojen a den pokročil, tak jsme zamířili zpátky do podhradí. Tam jsme zjistili, že Mišák neuvěřitelně sálá (teplota něco málo nad 38), takže následovala urychlená večerka. Čekala jsem děsnou noc, ale nakonec to tak strašný nebylo, tak jsem vstávala překvapivě optimisticky. Děti taky, jako ostatně každý den. Koalixe ráno geniálně napadlo stavit se ještě před odjezdem na výlet do města na kafe, jen jsme museli ještě půl hodiny prochodit (okoukli jsme vypuštěný Jordán) - holt ty naše ranní ptáčata vstávají moc brzo, no. Kafe bylo výtečný, Matýsek tak akorát unavený, takže usnul, jen jsme vyjeli. Mířili jsme na Zvíkov. Abychom se nemuseli crcat přes rozkopané centrum, jezdili jsme výlučně bechyňskou výpadovkou. A protože jsme nikam nespěchali, šněrovali jsme si to pomalu okreskami (skvělé kvality ovšem!), kochali se a hlavně nechali Matese do sytosti vyspat. Cestou jsme míjeli jedno mé osobní pamětní místo, kde jsem prostě nemohla nezastavit - most, ze kterýho jsem v červenci roku 1996 skočila bungee-jumping. Neskutečný pocit, stát tam zase. Ani nevím, jeslti bych to ještě dala... :) Pak už to byl jen kousek a byli jsme na Zvíkově. Nahoře podezřele plné parkoviště, vstupní most podezřele pokrytej vrstvou hlíny. Cestou podezřele moc aut jezdících hradní bránou tam a zpátky. No, na nádvoří už bylo jasno, na hradě jsme se trefili zrovna do filmařů. Tři lidi na koních v historickém oblečení, pár dobových mnichů a pak asi milion tranzitů s cateringem, VIP taxíků a hromada veledůležitě se tvářících lidí s vysílačkama. No a pochopitelně zavřený vnitřní hrad. Každopádně jsme obešli a nafotili, co se dalo, hrad je to krásný, holt tam musíme ještě někdy příště, nedá se. Ideálně někdy, až tam bude liduprázdno... :D
Bungee-jumpingovej most Zvíkov My Spící děti
Ze Zvíkova jsme se vraceli stejnou (spací) cestou zpátky, doma jsem jen převlíkla děti i sebe a zamířili jsme zase nahoru do kopce na Žižkovo náměstí na pozdní oběd. Tentokrát jsme neváhali a šli do svíčkové (snad ještě lepší než včera), Mišák dostal lívanečky s lesním ovocem. Po obědě jsme se vydali nahoru na kostelní věž podívat se na město z výšky. Mišáka fascinovalo podlézání zvonu cestou a pak hlavně neskutečná sbírka věcí, které nahoře vystavoval pán, který tam prodával vstupenky. Spousta starých známek, pohledů a turistických serepetiček. Mezi tím vším malé sněžítko s nápisem Praha, do kterýho se Mišák na první pohled zamiloval. Ovšem měl smůlu. Jednak si už na Zvíkově vykručel malej model kanónu a pak se mi nechtělo kupovat mu v Táboře na věži sněžítko z Prahy. Špatně to nesl, já pak pochopitelně taky. Rodičovskou reputaci pak ale zachránil Koalix, když Mišákovi koupil v muzejním automatu pamětní minci Kozího Hrádku. Pomalu jsme se pak vraceli zase zpátky a jelikož Mates cestou usnul, vydali jsme se ještě i kousek za řeku na dětské hřiště, kde se Mišák aspoň trochu vyblbnul. A pak hurá zpátky do naší (přechodné) jeskyně - uložit děti, napsat pohledy, dát si Cider. A naplánovat aspoň zhruba třetí den.
Stoupáme na náměstí Mišák pod zvonem Na kostelní věži Mišák s pamětní mincí

/pokračování příště/

Celé fotoalbum zde: Tábor 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat