pondělí 12. května 2014

Tropical Islands adventure

Výlet do obřího vodního parku v Německu - nezní to lákavě? Dovoz i odvoz, zajištěný vstupný, ráno tam, večer zpátky... Znělo to lákavě, tak jsem nás s Mišákem přihlásila. Když jsem pak před pár dny četla podrobnější informace k výletu, tak se mi dělalo až mdlo, už jsem viděla, jak se výlet za zábavou mění v noční můru... Odjezd ve 3 (!!!) ráno, pět hodin v autobuse, pak celý den v Tropical Islands, v sedm večer odjezd a návrat kolem půlnoci (!). Málem mě vomejvali. Popravdě, kdyby to šlo, tak v tom okamžiku ještě ze všeho vycouvám. Ale vzhledem k tomu, že Mišák už se dost extrémně těšil, tak to nakonec dopadlo...
Když autobus odjíždí ve tři, znamenalo to kolem půl třetí nejpozději odjezd z domu, což znamenalo probudit Mišáka ve dvě a sebe ještě dřív. Vydedukovala jsem, že je pro mě jednodušší nejít spát vůbec než vstávat takhle krutě brzo po pár hodinách spánku (taky jsem se dost bála, že bych nejprv nemohla usnout a pak zase že bych nevstala, mívám dost nevypočitatelný reakce, když mi zvoní budík příliš brzo). Do desíti jsem se ještě balila, pak pár hodin u počítače, přes to nejhorší mě udržel vzhůru pěknej film (The Spectacular Now). Vyráželi jsme s dostatečnou časovou rezervou, abychom se pak mohli na místě srazu ve třech stupních stresovat, jestli jsme na správným místě. Přece jen, bejt s klukem školkovýho věku před třetí ráno ve městě, to nebejvá úplně běžný. Až tak, že u nás zastavil kolemjedoucí taxíkář a ptal se mě, co se děje, že viděl ve městě hrozně moc malejch dětí s rodičema a co že to je za akci. Pobavilo. :)
Autobus přijel, lidi se sešli vsichni, na nikoho se čekat nemuselo, takže 03:05 už jsme opravdu byli na cestě. Počítám, že ten, kdo to vymýšlel, předpokládal, že děti budou takhle ultrabrzo ráno rozespalý a usnou, aby pak prospaly větší část cesty. Idealistická představa. Děti se sice během první půlhodiny opravdu jakžtakž uklidnily a uložily k spánku, ale vzhledem k tomu, že autobus nedisponoval funkčním záchodem, tak se všechny děti po hodině cesty na čurací zastávce hned zase vzbudily. A většinou už neusnuly. Mišák se sice hodně snažil usnout, ale taky tomu spaní teda moc nedal. Já o něco víc, ale moc kvalitní spánek to popravdě řečeno nebyl. Před šestou na další zastávce (těsně před hranicema) už jsme se nasnídali a bylo po spaní. Mimochodem, stojím si takhle na benzínce frontu na kafe, už jsem na řadě, ale ještě než stačím vyřknout svou objednávku, udělá to mohutné cvak a celá benzínka - byvše bez proudu - zhasne. Obsluha nás nemilosrdně vyhodí a mám po kafi. Inu, drsný je svět. :)
Dětem se dostane Ice age (příjemné překvapení), já se do toho snažím číst Allegiant. Kolem osmé sjíždíme z dálnice a začínáme se crcat po německých okreskách. Celej autobus hlásí, že se mu chce čůrat, ale má smůlu, "protože už tam skoro jsme". A opravdu, bystřejší už obří kopuli i spatřili. O půl deváté parkujeme, dostaneme čipy a míříme do šaten. Jsme tu!
Nadšení dětí (pochopitelně) dosahovalo vrcholu, všechny už chtěly být ve vodě. Mišák taky, tak jsem v rychlosti nacpala věci do skříňky a jen s minimem jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Předchozí večer jsem na netu pečlivě nastudovala plánek, tak jsem věděla, že musíme mířit hodně doleva a dozadu skrz prales, minuli jsme menší přední lagunu a došli až k tropickému moři. Miliony lehátek, valná většina volných (přece jen byl v Německu všední den a poměrně brzo), tak jsme si dvě vybrali a zamířili do vody. Nejdřív do místního brouzdaliště. Božsky teplá voda a kupa atrakcí - na první blbnutí to bylo ideální. Pak jsem si všimla tobogánové věže, tak jsem Mišáka přemluvila, že se tam zajdem podívat - ještě totiž nikde nebyly fronty. Mišák nejprv moc nechtěl, ale nakonec jsem ho na žlutej tobogán dostala. A pak chtěl samozřejmě ještě a ještě a ještě.
Pak jsme otestovali "hlubokou" (= 135cm) vodu - Mišák s rukávkama - blbli jsme, Mišák mě potápěl, ukazovala jsem mu kotrmelce a stojky pod vodou, chytali a lovili jsme se. Cachtali jsme dlouho a přišlo mi, že už tam jsme věčnost, ale podle hodiny bylo teprv před desátou. Tak jsme ještě prozkoumali přední menší lagunu, objevili tam další dva kratší tobogány, vodopád, zablbli si ve vodním protiproudu a plavali a plavali.
Už jsem toho začínala mít dost, tak jsme se vrátili zpátky k lehátkům, Mišák se šel cachtat do brouzdraliště a já odpočívala. Přece jen na mě začala dopadat únava z nevyspání a taky hlad se ozýval. Pomalu jsem osychala, po jedenácté jsem odvelela z vody i Mišáka, oblíkli jsme si plážový úbor a šli hledat místo, kde se najíme. Lehce mě zneklidňovalo, že ani jedno ze tří prvních míst, který jsme našli, nebylo otevřený. Až ve čtvrté restauraci mi paní lámanou angličtinou byla schopná říct, že otevírají až ve dvanáct. A poradila místo, kde otevíraj už o půl dvanácté. Spása! Sedli jsme si tam a čekali, těch pár minut se mi vleklo fakt pekelně - hlad jak slon a ještě jsem doslova usínala. Ale jakmile otevřeli, objednali jsme si dvakrát pizzu Hawai a za pár minut jsme měli havaj. Pizza vynikající! Naprosto nad očekávání, velká, čerstvě upečená, hotová mana. Mišák sám snědl půlku té svojí (na něj dost výkon :)), já se taky překonávala a ty dvě zbylý čtvrtky jsme si vzali sebou na horší časy. Rozhodně to byl oběd hodný 16 eur, který jsme za něj dali.
Po obědě měl Mišák slíbený dětský koutek (Tropino klub), kde si polezl po Tongo-like průlezkách. Já doufala v kafe někde poblíž, ale měla jsem smůlu, stál tam jen automat na eura a ty jsem měla schovaný v bezpečí v šatně. Tak jsem nechala Mišáka trochu vyblbnout, ale jak jen to šlo, ukecala jsem ho na kafovou/zmrzlinovou pauzu. V Borneo Café jsme si dali já kafe, Mišák zmrzku. Obojí za jednotnou cenu 2,20 EUR. Popravdě, v tom okamžiku bych za kafe dala klidně i trojnásobek. :D Tak jsme si vychutnávali ty naše šedesátikorunový slasti, Mišák standardně flirtoval s obsluhou, já jsem dobíjela baterky, konečně. Po kafopauze jsme se vydali do šaten - k telefonu, ozvat se domů, a pro foťák - neprozřetelně přes místní nákupní boulevard (= řada asi pěti obchodů). Pochopitelně mě to něco stálo, ale aspoň to nebyla totální blbost - Mišák tam objevil malý baterky na ruční pohon (podobnou vždycky obdivoval u známých) s logem Tropical Islands, tak bylo rozhodnuto.
Zpátky u lehátek jsme byli po celé naší polední pauze asi v jednu a čekalo nás druhý kolo vodních radovánek. Tobogán, brouzdaliště, blbnutí ve velkým bazénu, zase tobogán... Někdy v tomhle kolotoči jsem si všimla, že nám chybí jeden ze dvou čipů, tak jsme byli nuceni provést pochodový cvičení - nejdřív přes celou halu na informace/ztráty a nálezy, odkud nás poslali zase zpátky k plavčíkům u velkýho bazénu, kde ten náš ztracený čip někdo našel. Takže to naštěstí nebyla žádná tragédie. A zase na tobogán a zase do velkýho bazénu. Popravdě řečeno už se mi všechno to máčení ve vodě začalo malinko zajídat. Jo, vodu mám ráda a hodně, ale tak nějak přiměřeně, takhle už toho bylo nějak moc. Na Mišákovi už taky byla dost znát únava, přece jen toho v noci moc nenaspal, tak ani moc neprotestoval. Dali jsme si na lehátcích svačinu, lehce oschli a definitivně opustili vodní atrakce. Ne tak areál, ještě pořád jsme před sebou měli minimálně tři hodiny. Došli jsme se do šaten převlíknout a vyrazili znovu do Tropina, dětskýho koutku. Znovu si prolezl všechno, co se dalo, zatrsal si na německý songy, co tam pustili nějací němečtí dětští baviči, a tak. Já jsem zase toužila po kafi. Tentokrát jsem sice eura měla, ale zase nespolupracoval automat - byl vypitej do dna. Smůla.
Pak jsme ještě vyzkoušeli bumping boats (lodě, co do sebe naráží podobně jako autíčka v autodromu), ale bylo vidět, že Mišák už je hotovej, už se ani nezvládal bavit. Přesto jsme si na závěr nechali ještě jednu perlu - The African Jungle Lift. Lavice, která vás vyveze vzhůru a pak vás volným pádem pustí dolů. A znovu. A znovu. V průběhu dne bylo ječící lidi z téhle atrakce slyšet pravidelně, sami jsme si ji několikrát obcházeli, ale odhodlali jsme se tam až teď. Nejdřív jsem zjišťovala, jestli tam Mišák vůbec může, ale měl nad metr, tak jsme do toho šli. Trochu jsem měla strach, jestli to nebude moc "blicí", ale bylo to tak skvělý, že jsme šli rovnou ještě jednou. Z výšky krásný rozhled a pak ten pád dolů - žádný extrém, příjemný adrenalin. Byla to taková pěkná tečka. Dál už fakt nic. Převlíknout z letního plážovýho do cestovního, pobrat zavazadla, zaplatit a tu závěrečnou necelou hodinu před odjezdem jsme už jen proseděli u vchodu/východu, snědli večeři (kuřecí řízky z domu), utratili poslední drobný (za M&Ms pro Mišáka :)) a čekali na ostatní.
Trvalo to, než jsme se sešli všichni, ale dočkali jsme se. Závěrečná skupinová fotka, nástup do autobusu a jelo se domů. Někdo optimisticky pustil pohádku (Frozen - mimochodem docela zklamání), což se ale ukázalo být naprosto zbytečným krokem, protože do deseti minut všechny děti do jednoho vytuhly. Dokonce i první čurací zastávku jsme (radši) zrušili. A šinuli jsme se napříč Německem k domovu, trvalo to dlouho, předlouho, děti utlačovaly své matky, jeden klučina víc než hodinu usilovně kňoural/brečel - napůl ze spaní, napůl vzhůru - zkrátka prostředí spánku opravdu moc nepřálo. Za hranicema se k tomu přidaly příšerný cesty a téměř hodinová pauza ještě před Prahou. Vleklo se to děsivě. K Hradci jsme přijížděli až po dvanácté hodině, definitivně domů jsme s Mišákem dorazili v 0:44. Jen jsme si vyčistili zuby - fakt se nám po celodenním koupání nechtělo se ještě mejt - a šli spát...
Podtrženo, sečteno - Tropical Islands je skvělá atrakce, pro děti všeho věku naprosto ideální a bavilo by je to tam počítám ještě mnohem dýl. Kamenem úrazu je hlavně vzdálenost (a trochu i cena). Takže se obávám, že dokud nevynaleznou teleporty, tak to vbrzku na další návštěvu nevidím. Aspoň zatím...:)

Fotoalbum ZDE

7 komentářů:

  1. Asi po dvanácté, že jo :) zní to teda drsně
    - jakože místo dobrý, ale klidně to mohli o hodinu až dvě zkrátit na každý straně a bylo by to o něco míň náročný. A ta kafosmůla!

    OdpovědětVymazat
  2. Spaní v autobuse je to největší zlo, fuj, nesnáším to, člověk je vždycky totálně rozlámanej a úplně mimo, hnus!
    A jak tak koukám na ty fotky, střecha té kopule mi strašně připomněla Hunger Games :D

    OdpovědětVymazat
  3. autobusem? ja myslela, ze jste jeli autem... teda uf... kazdopadne diky, asi se tam pokusime nekdy stavit cestou, vypada to dobre. Myslis, ze pul dne bude stacit? Obvykle vydrzime v akvaparku tak tri hodiny max... Sedmi

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za vyčerpávající popis - jako bychom tam taky byli ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. vypada to skvele, ale ty cesty autobusem jsou fakt strasny ... jedine nekde pobliz prespat a uzit si vodu dalsi den :-) moniskka

    OdpovědětVymazat
  6. A každý den si vzpomínáte na krásné zážitky z vodního akvaparku v Německu ,které jsem Vám od srdce přála ...b

    OdpovědětVymazat