sobota 3. října 2015

Fredrik Backman: Babička pozdravuje a omlouvá se

Ok, tak po měsíci jsem zase dočetla knížku. Po vynikající knížce Muž jménem Ove jsem neodolala a pokračovala dalším dílem stejného autora. Byť mě varovali...

Samozřejmě že jsem nečekala, že to bude stejné. Ale přesto mě velmi (nemile) překvapilo, jak dlouho mi trvalo se do Babičky začíst. Pomalejší start jsem očekávala, ale že mě to ještě ani v půlce nebude nijak závratně bavit, to jsem fakt nečekala. Problém je ovšem v tom, jak je Fredrik Backman geniální. Kdo vydrží až do poslední čtvrtiny, je odměněn naprosto velkolepě - najednou chápe smysl, najednou se vše propojí, najednou vše zapadne přesně tam, kam má.

"Else je sedm, vlastně skoro osm. Její babičce je sedmdesát sedm, vlastně skoro sedmdesát osm. O Else dospělí říkají, že je na svůj věk vyspělá, ale ve skutečnosti jim připadá otravná. O babičce tvrdí, že je ohromně čilá, i když tím myslí, že jim přijde bláznivá.

Elsa je jiná než ostatní. Nemá jiné kamarády než babičku, ale jí to nevadí. Babička jí totiž vypráví úžasné příběhy o kouzelné říši, kde není normální nikdo a nic a být jiný je tam největší výhodou.

Jenže i v nejkrásnějších pohádkách se občas objeví zlý drak a do boje proti nepříteli se musí Elsa vydat úplně sama. Má totiž doručit tajemný dopis a adresátovi vyřídit, že se babička omlouvá a pozdravuje. Netuší, že v rukou drží klíč k největšímu a nejdůležitějšímu dobrodružství, které se kdy v říši fantazie odehrálo.
"

Příběh vypráví Elsa a je poměrně osvěžující dívat se na svět dětskou optikou, byť je její pohled kapku dospělejší než bývá zvykem. Glosuje, komentuje, přemýšlí, hodně ví a hodně. A pak tu máme ještě babičkou vymyšlený pohádkový svět, kde sice nic není, jako v jiných pohádkách, ale zato se pohádkové postavy nápadně podobají těm reálným. A tak spolu s Elsou hrajeme babiččinu honbu za pokladem, to poslední, co babička pro Elsu nachystala.

Všechny postavy, které zpočátku nějak působí, už jsou na konci osoby se svým příběhem a osobitými důvody ke svému chování. Bláznivá a praštěná babička se ukáže být možná špatnou matkou, ale zato zachránkyní mnoha životů; postupně zjistíme, že třeba ani hašteřivá ("babyzna") Brit-Marie za sebou nemá právě snadný život. Podobně jako v Ovem se na postavy příběhu díváme úplně jinak na konci, kdy všem těm podivínským postavám - jako v Ovem - fandíme. Zase krásný, mile lidský a dokonale domyšlený a neuvěřitelně originálně vystavěný příběh (tímto se skláním před stylem psaní pana Backmana, geniální hlava!), jen prostě ně tak úžasný, jako Ove.

Za ten začátek dlouhý jako dvacet pohádkových věčností jsou to "jen"čtyři z pěti, na Oveho to nemá. Ale autor je veliký machr a bez mrknutí oka odpřisáhnu, že s radostí přečtu cokoliv, co napíše.


Forma: CZ
Vydáno: Host 2014
Stran: 424
Přečteno za: 37 dnů




Str. 378 (údajně z divadelní hry Doktor Glas): „Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, v dalším případě nenáviděn a proklínán. Člověk touží zanechat v lidech nějaký pocit, duše se bojí prázdnoty, chce kontakt za každou cenu.“

1 komentář: