čtvrtek 18. srpna 2016

Dolní Skrýchov 2016 - naše letní dovolená

Naše letní (nejenom ty, vlastně) bývají krátké, leč intenzivní a na zážitky bohaté. Nejinak tomu bylo i tentokrát...
Začali jsme ne úplně tradičně - začali jsme totiž Prahou. Koalix tam měl jistou pohledávku, já se při té příležitosti stavila udělat si radost do Tigeru a dětem se splnilo jejich přání projet se zase jednou metrem. Ale nezdrželi jsme se tam ani celou hodinu. Další cesta vedla na Kožlí - zříceninu kousek od Benešova. Příjemná cesta, pěkný hrad, ale celý krutě zarostlý, že se na něm toho moc vyfotit nedalo. Takže tam budeme muset někdy vyrazit znovu a ideálně během období vegetačního klidu. Po této hradové zastávce už jsme svištěli dál na jih, rovnou do Dolního Skrýchova. Tam na nás čekal železniční domek, vechtrovna, který jsme si pro tentokrát vybrali jako ubytování. Ubytování od JHMD celkově příjemně překvapilo, velmi slušné vybavení vevnitř a pěkně upravené okolí zvenku, jen ten internet chyběl... Pár minut po našem příjezdu jel první vlak - nadšení dětí pochopitelně neznalo mezí (a Matějovi to vydrželo až do konce). Vybalili jsme se a zašli se podívat do Dolního Skrýchova, co se tam kde dá najít. Restaurace u nedalekého penzion měla zrovna ve středu zavřeno, tak jsme zakotvili na dětským hřišti, aby se děti mohly trochu vyřádit. Při té příležitosti nás s Koalixem dostihly obavy, jestli máme na celodenní žízeň dostatečný počet piv. Shodli jsme se, že sotva, tak se Koalix bez prodlení vydal na výpravu do Jindřichova Hradce. Tam a zpátky nějakých osm kilometrů, ale plzínka byla. <3 Pánové se zatím vyhopsali, tak jsme se vydali loudavou cestou zpátky do vechtrovny, okoukli jízdní řád městských autobusů a zamávali aspoň tuctu vlaků, co jely kolem. Pak už jen uložit děti plné zážitků a večer vypít, co Koalix donesl.
Druhý den byla na programu cesta parní mašinkou do Nové Bystřice a zpět. Opakování úspěšné akce z roku 2012, kdy byly Mišákovi necelé čtyři, tehdy to byl velký zážitek, tak jsme chtěli Matějovi dopřát podobný... Pro mě to nezačalo úplně slavně, jelikož mi ráno bylo dost mizerně - dodnes nevím, jestli za to mohla jen jiná voda nebo v tom byly i všechny plzničky předchozího večera, každopádně mě představa kodrcání ve vlaku nikterak nenaplňovala nadšením. Naštěstí se to během dopoledne dost srovnalo, tak jsme v devět vyrazili na autobus. Svezli jsme se ten kousek do Jindřichova Hradce (necelé dva kilometry) a došli na nádraží. Pořád jsme měli ještě poměrně dost času, parní vlak odjížděl až 10:44. Děti byly nadšené a značně nevybité, takže čekání se zdálo nekonečné. Ale dočkali se. Měli jsme stejná (stejně dobrá :)) místa jako posledně - na konci prvního vagónu - ale stejně jsme na nich příliš mnoho času nestrávili. Mišák, už jako velkej, moc chtěl jet venku na spojovacím můstku mezi vagóny. To by ani tolik nevadilo, měla jsem v něj důvěru, že bude opatrnej, ale Matěj chtěl samozřejmě dělat totéž. Což bylo o poznání problematičtější - ve své sebestřednosti nějak nebyl s to pochopit, že vlak není průlezka a že to pro malý děti úplně není. Tak Koalix nakonec většinu (dvouhodinové) cesty strávil jeho hlídáním. Do Nové Bystřice jsme přijeli už docela znavení - spíš duševně, samozřejmě. Parní vlaky mají své kouzlo, ale samozřejmě i své slabiny - byli jsme vyhučení z neustálého rachotu a očouzení od sazí lítajících z komína. Na náměstí jsme si dali (kapku předražený) oběd, malou zmrzlinu, udělali nákup na večer a už byl čas vrátit se zpátky na nádraží. Parní mašinka s námi odcouvala dvouhodinovou jízdu zpět do Jindřichova Hradce. Bylo to o poznání klidnější, lidí míň, takže bylo víc místa a děti už tak moc nezlobily. Tak jsem nakonec na parní lokomotivy úplně nezanevřela. Pořád je to krásný, jen mi to zase na pár let stačilo. :D Přijeli jsme těsně po páté hodině a měli jsme na výběr - buď hodinu čekat na autobus nebo ten kousek do Dolního Skrýchova dojít po svejch. B je správně. Matěj sice hodně protestoval a cestou několikrát stávkoval, ale nakonec došel. Dokonce pak i na blbnutí na hřišti se ještě energie našla, kdo by to byl řekl. Rozhodně byl tentokrát mnohem menší problém dostat oba do postele. :)
A nastal den třetí, který jsme úspěšně prohradovali. Lehce se pokazilo počasí, takže bylo ráno pod mrakem, ale mrholení jen slabé a jen cestou, to nás nemohlo odradit. Začali jsme Bílkovem. Nenápadná ves s kostelem v rekonstrukci a po hradu jen minimální stopy. Až jsme si dlouho nebyli jistí, kde vlastně hrad stával (pro méně znalé to vypadalo jen jako pořádně zarostlý konec kopce), dokud Koalix neobjevil i zdivo. Pár kilometrů od Bílkova jsme se lesem kousek prošli k druhému hradu, ke Krumvaldu. Tady byla jednak cedule a druhak příkopy, takže nebylo pochyb, že jsme správně. Koalixe jsme nechali dokumentovat a vyrazili zpátky dřív, aby si mohli pánové jít svým tempem (což znamená celou cestu se mlátit klackama a předstírat, že to jsou světelné meče. Vtipné. :)) Po Krumvaldu jsme opět popojeli pár kilometrů a dojeli do Budče. Zaparkovali na návsi a vydali se kolem rybníka ke kapli, za kterou byly k vidění zbytky třetího hradu. Cestou zpátky k autu už došlo i na nesení Matěje, protože jinak by nám trvaly přesuny příliš dlouho. Čas pokročil, začali jsme přemýšlet o tom, kde si dát (pozdní) oběd. Cestou nás nikde nic nenadchlo, tak jsme skončili ve Starém Městě pod Landštějnem, v restauraci Adria, kde jsme během naší dovolené před čtyřmi roky obědvávali denně. A dobře jsme udělali, jídlo i obsluha bez chyby. Jen to počasí se definitivně pokazilo. Ale aspoň na Landštejně, kam jsme po obědě zamířili, nebylo tolik lidí. :) Hrad už jsme měli prochozený několikrát, tak to byla prohlídka ve stylu "fotíme totéž po dvacáté první" a "co tu za těch pár let udělali nového". Ale hrad je to pořád nádherný, i v děšti! Na závěr děti vydyndaly památeční suvenýry a za sílícího lijáku jsme Landštějn opustili. Nechtělo se nám ještě úplně jet domů, bylo teprv půl páté, tak jsme se rozhodli zajít si ještě do Jindřichova Hradce na kafe. Po komplikovanějším parkování (naše obvyklé parkoviště zabraly hlasité a mohutně blikající kolotoče) jsme se vydali do centra. A objevili jindřichohradeckou uličku lákadel - Panská ulice, spojnice dvou náměstí v centru Jindřichova Hradce byla neodolatelná. Několik stánků z pizzou, zmrzlina, palačinky, kavárna s kafem sebou... Až na palačinky jsme si dali všechno, taková provizorní večeře na cestě.
A to už se nám vlastně nachýlil poslední den, čekalo nás balení, poslední noc a ráno jsme - po předání vechtrovny paní správcové - už zase svištěli domů. Samo sebou to nebylo jen tak, vzali jsme to zase přes hrad - tentokrát Šelmberk. Psali, že otevírají až v deset, tak jsme nespěchali a vyloženě vychytaně to vzali přes Costu v Táboře, ale stejně měli nakonec na hradě otevřeno už dřív. Z věže byl krásný rozhled, i palácové rozvaliny byly pěkně fotogenické, hrad jedna radost. Jen kdyby Mišák nezahučel mezi prkna a Matěj nehysterčil, že ho sežere slimák. :D Cestou ze Šelmberka jsme pak ještě míjeli Blaník (Mišák aktuálně hodně žere Cimrmany a měl z toho třetí vánoce, citoval nám Blaník ještě celou cestu domů :)) a směsicí objížděk a uzavírek nakonec dojeli až do Hradce, protože jsme cestou prostě rozumné místo na pauzu prostě neviděli. Kapku náročné, obzvlášť když jsme narazili na zácpu sotva kilometr před královehradeckou cedulí, ale přežili jsme.
A bylo po dovolené. Přišlo na řadu vybalování a praní a nákup a divoký děti... Nic, co bychom nečekali. Za sebe můžu říct - pěkné to bylo. :)

Fotky TU (na klik)



1 komentář:

  1. Opravdu intenzivní a na zážitky bohatá dovolená !

    OdpovědětVymazat